139. O cavalo, o boi, o cachorro e o homem
maria celeste consolin dezotti / e-Science
- Created on 2025-02-26 20:35:48
- Translated by Maria Celeste Consolin Dezotti
- Aligned by maria celeste consolin dezotti
139 ed.min. Ἵππος καὶ βοῦς καὶ κύων καὶ ἄνθρωπος
Ἑλληνική Transliterate
Português
Ζεὺς ἄνθρωπον ποιήσας ὀλιγοχρόνιον αὐτὸν ἐποίησεν . Ὁ δὲ τῇ ἑαυτοῦ συνέσει χρώμενος , ὅτε ἐνίστατο ὁ χειμών , οἶκον ἑαυτῷ κατεσκεύαζε καὶ ἐνταῦθα διέτριβε . Καὶ δή ποτε σφοδροῦ κρύους γενομένου , καὶ τοῦ Διὸς ὕοντος , ἵππος ἀντέχειν μὴ δυνάμενος ἧκε δρομαῖος πρὸς τὸν ἄνθρωπον , καὶ τούτου ἐδεήθη ὅπως σκέπῃ αὐτόν . Ὁ δ᾽ οὐκ ἄλλως ἔφη τοῦτο ποιήσειν , ἐὰν μὴ τῶν οἰκείων ἐτῶν μέρος αὐτῷ δῷ . Τοῦ δὲ ἀσμένως παραχωρήσαντος , παρεγένετο μετ᾽ οὐ πολὺ καὶ βοῦς , οὐδ᾽ αὐτὸς δυνάμενος ὑπομένειν τὸν χειμῶνα . Ὁμοίως δὲ τοῦ ἀνθρώπου μὴ πρότερον ὑποδέξεσθαι φάσκοντος , ἐὰν μὴ τῶν ἰδίων ἐτῶν ἀριθμόν τινα παράσχῃ , καὶ αὐτὸς μέρος δοὺς ὑπεδέχθη . Τὸ δὲ τελευταῖον κύων ψύχει διαφθειρόμενος ἧκε , καὶ τοῦ ἰδίου χρόνου μέρος ἀπονείμας σκέπης ἔτυχε . Οὕτω τε συνέβη τοὺς ἀνθρώπους , ὅταν μὲν ἐν τῷ τοῦ Διὸς χρόνῳ γένωνται , ἀκεραίους τε καὶ ἀγαθοὺς εἶναι • ὅταν δὲ εἰς τὰ τοῦ ἵππου ἔτη γένωνται , ἀλάζονάς τε καὶ ὑψαύχενας εἶναι • ἀφικνουμένους δὲ εἰς τὰ τοῦ βοὸς ἔτη , ἀρχικοὺς ὑπάρχειν • τοὺς δὲ τὸν τοῦ κυνὸς χρόνον ἀνύοντας ὀργίλους καὶ ὑλακτικοὺς γίνεσθαι . Τούτῳ τῷ λόγῳ χρήσαιτο ἄν τις πρὸς πρεσβύτην θυμώδη καὶ δύστροπον .
Zeus
,
ao
fazer
o
homem
,
o
fez
com
vida
breve
.
Então
ele
,
usando
da
própria
inteligência
,
quando
estava
iminente
o
inverno
,
fabricou
para
si
uma
casa
e
lá
ficou
vivendo
.
E
bem
na
hora
que
a
friagem
se
tornou
intensa
e
Zeus
começou
a
chover
,
o
cavalo
não
pôde
resistir
e
veio
correndinho
à
casa
do
homem
lhe
pedir
que
o
abrigasse
.
O
homem
se
negou
a
fazer
isso
por
nada
,
a
não
ser
que
ele
lhe
desse
uma
parte
dos
seus
próprios
anos
.
Tendo
ele
cedido
com
prazer
,
não
muito
depois
se
apresentou
também
o
boi
,
pois
nem
ele
próprio
estava
podendo
resistir
ao
inverno
.
Igualmente
o
homem
foi
dizendo
primeiro
que
não
o
acolheria
,
a
não
ser
que
ele
lhe
entregasse
um
certo
número
de
seus
próprios
anos
.
E
ele
deu
uma
parte
e
foi
acolhido
.
Por
último
chegou
o
cão
,
morrendo
de
frio
,
e
tendo
partilhado
uma
parte
do
seu
próprio
tempo
,
conseguiu
abrigo
.
Desse
modo
,
aconteceu
que
os
homens
,
quando
estão
no
tempo
concedido
por
Zeus
,
são
puros
e
bons
;
mas
quando
chegam
nos
anos
do
cavalo
,
são
fanfarrões
e
empertigados
;
quando
chegam
nos
anos
do
boi
,
tornam-se
dominadores
,
e
quando
completam
o
tempo
do
cão
,
tornam-se
irascíveis
e
resmungões
.
Dessa
fábula
pode-se
servir
uma
pessoa
em
face
de
um
velho
irascível
e
intratável
.