Homer, Iliad XXI 1-53: Gr vs Italian (Romagnoli)
Chiara Palladino / Homer, Iliad, 21.1-53
- Aligned by Chiara Palladino
Ἑλληνική Transliterate
italiano
Ἀλλ’ ὅτε δὴ πόρον ἷξον ἐϋρρεῖος ποταμοῖο Ξάνθου δινήεντος , ὃν ἀθάνατος τέκετο Ζεύς , ἔνθα διατμήξας τοὺς μὲν πεδίον δὲ δίωκε πρὸς πόλιν , ᾗ περ Ἀχαιοὶ ἀτυζόμενοι φοβέοντο ἤματι τῷ προτέρῳ , ὅτε μαίνετο φαίδιμος Ἕκτωρ · τῇ ῥ’ οἵ γε προχέοντο πεφυζότες , ἠέρα δ’ Ἥρη πίτνα πρόσθε βαθεῖαν ἐρυκέμεν · ἡμίσεες δὲ ἐς ποταμὸν εἰλεῦντο βαθύρροον ἀργυροδίνην , ἐν δ’ ἔπεσον μεγάλῳ πατάγῳ , βράχε δ’ αἰπὰ ῥέεθρα , ὄχθαι δ’ ἀμφὶ περὶ μεγάλ’ ἴαχον · οἳ δ’ ἀλαλητῷ ἔννεον ἔνθα καὶ ἔνθα ἑλισσόμενοι περὶ δίνας . ὡς δ’ ὅθ’ ὑπὸ ῥιπῆς πυρὸς ἀκρίδες ἠερέθονται φευγέμεναι ποταμὸν δέ · τὸ δὲ φλέγει ἀκάματον πῦρ ὄρμενον ἐξαίφνης , ταὶ δὲ πτώσσουσι καθ’ ὕδωρ · ὣς ὑπ’ Ἀχιλλῆος Ξάνθου βαθυδινήεντος πλῆτο ῥόος κελάδων ἐπιμὶξ ἵππων τε καὶ ἀνδρῶν . Αὐτὰρ ὃ διογενὴς δόρυ μὲν λίπεν αὐτοῦ ἐπ’ ὄχθῃ κεκλιμένον μυρίκῃσιν , ὃ δ’ ἔσθορε δαίμονι ἶσος φάσγανον οἶον ἔχων , κακὰ δὲ φρεσὶ μήδετο ἔργα , τύπτε δ’ ἐπιστροφάδην · τῶν δὲ στόνος ὄρνυτ’ ἀεικὴς ἄορι θεινομένων , ἐρυθαίνετο δ’ αἵματι ὕδωρ . ὡς δ’ ὑπὸ δελφῖνος μεγακήτεος ἰχθύες ἄλλοι φεύγοντες πιμπλᾶσι μυχοὺς λιμένος εὐόρμου δειδιότες · μάλα γάρ τε κατεσθίει ὅν κε λάβῃσιν · ὣς Τρῶες ποταμοῖο κατὰ δεινοῖο ῥέεθρα πτῶσσον ὑπὸ κρημνούς . ὃ δ’ ἐπεὶ κάμε χεῖρας ἐναίρων , ζωοὺς ἐκ ποταμοῖο δυώδεκα λέξατο κούρους ποινὴν Πατρόκλοιο Μενοιτιάδαο θανόντος · τοὺς ἐξῆγε θύραζε τεθηπότας ἠΰτε νεβρούς , δῆσε δ’ ὀπίσσω χεῖρας ἐϋτμήτοισιν ἱμᾶσι , τοὺς αὐτοὶ φορέεσκον ἐπὶ στρεπτοῖσι χιτῶσι , δῶκε δ’ ἑταίροισιν κατάγειν κοίλας ἐπὶ νῆας . αὐτὰρ ὃ ἂψ ἐπόρουσε δαϊζέμεναι μενεαίνων . Ἔνθ’ υἷι Πριάμοιο συνήντετο Δαρδανίδαο ἐκ ποταμοῦ φεύγοντι Λυκάονι , τόν ῥά ποτ’ αὐτὸς ἦγε λαβὼν ἐκ πατρὸς ἀλωῆς οὐκ ἐθέλοντα ἐννύχιος προμολών · ὃ δ’ ἐρινεὸν ὀξέϊ χαλκῷ τάμνε νέους ὄρπηκας , ἵν’ ἅρματος ἄντυγες εἶεν · τῷ δ’ ἄρ’ ἀνώϊστον κακὸν ἤλυθε δῖος Ἀχιλλεύς . καὶ τότε μέν μιν Λῆμνον ἐϋκτιμένην ἐπέρασσε νηυσὶν ἄγων , ἀτὰρ υἱὸς Ἰήσονος ὦνον ἔδωκε · κεῖθεν δὲ ξεῖνός μιν ἐλύσατο πολλὰ δ’ ἔδωκεν Ἴμβριος Ἠετίων , πέμψεν δ’ ἐς δῖαν Ἀρίσβην · ἔνθεν ὑπεκπροφυγὼν πατρώϊον ἵκετο δῶμα . ἕνδεκα δ’ ἤματα θυμὸν ἐτέρπετο οἷσι φίλοισιν ἐλθὼν ἐκ Λήμνοιο · δυωδεκάτῃ δέ μιν αὖτις χερσὶν Ἀχιλλῆος θεὸς ἔμβαλεν , ὅς μιν ἔμελλε πέμψειν εἰς Ἀΐδαο καὶ οὐκ ἐθέλοντα νέεσθαι . τὸν δ’ ὡς οὖν ἐνόησε ποδάρκης δῖος Ἀχιλλεὺς γυμνὸν ἄτερ κόρυθός τε καὶ ἀσπίδος , οὐδ’ ἔχεν ἔγχος , ἀλλὰ τὰ μέν ῥ’ ἀπὸ πάντα χαμαὶ βάλε · τεῖρε γὰρ ἱδρὼς φεύγοντ’ ἐκ ποταμοῦ , κάματος δ’ ὑπὸ γούνατ’ ἐδάμνα · ὀχθήσας δ’ ἄρα εἶπε πρὸς ὃν μεγαλήτορα θυμόν ·
Ma
poi
che
giunser
presso
la
bella
corrente
del
fiume
,
del
vorticoso
Xanto
,
cui
padre
fu
Giove
immortale
,
quivi
in
due
parti
li
ruppe
,
spingendone
l’una
sul
piano
,
verso
la
rocca
d’Ilio
,
dov’erano
innanzi
alla
furia
d’
Ettore
,
il
giorno
innanzi
,
fuggiti
sgomenti
,
gli
Achivi
.
Si
rovesciarono
qui
,
fuggiaschi
;
e
caligine
fitta
Era
distese
a
salvarli
,
su
loro
.
Ma
furono
gli
altri
sospinti
verso
il
fiume
profondo
,
dai
gorghi
d’argento
.
Giù
con
fracasso
grande
piombarono
:
l’alta
corrente
strepito
diede
,
cupe
le
rive
rombarono
attorno
.
Quelli
,
nuotavano
urlando
qua
,
là
,
mulinati
dai
gorghi
.
Come
allorché
locuste
,
dall’impeto
spinte
d’un
fuoco
,
fuggiasche
verso
un
fiume
svolazzano
:
surta
improvvisa
,
arde
la
fiamma
implacata
,
si
gittano
quelle
nei
gorghi
:
tal
,
per
la
furia
d’Achille
,
la
fonda
corrente
del
Xanto
d’uomini
,
di
cavalli
s’empiea
,
di
confuso
tumulto
.
E
quel
divino
,
lasciò
,
lí
sopra
la
sponda
,
la
picca
poggiata
ai
tamerischi
,
balzò
,
pari
a
un
Nume
,
nell’acqua
,
sola
stringendo
la
spada
,
volgendo
in
cuor
suo
crudi
scempi
.
Colpiva
tutto
in
giro
:
la
spada
feriva
,
sorgeva
misero
il
grido
,
rossi
correvano
i
gorghi
di
sangue
.
Come
allorché
,
dinanzi
l’immane
delfin
,
gli
altri
pesci
fuggono
,
e
negli
anfratti
s’accalcan
d’un
porto
securo
,
tutti
sgomenti
,
ché
quanti
ne
giunge
,
l’inghiotte
vorace
:
similemente
i
Troiani
,
pei
flutti
del
fiume
tremendo
,
si
rannicchiavano
sotto
le
ripe
.
Or
,
poi
ch’egli
le
mani
ebbe
di
strage
stanche
,
dai
vortici
dodici
trasse
giovani
vivi
,
che
il
fio
pagasser
di
Patroclo
spento
.
Fuori
dall’acqua
,
come
cerbiatti
sgomenti
,
li
trasse
,
e
dietro
il
dorso
a
tutti
le
mani
avvinghiò
ccn
le
cinghie
ch’essi
portavan
,
polite
,
sovresse
le
tuniche
molli
:
quindi
li
diede
ai
compagni
,
che
sopra
le
navi
ricurve
li
conducessero
.
Ed
egli
proruppe
di
nuovo
alla
strage
.
Qui
si
trovò
con
uno
dei
figli
di
Priamo
a
fronte
,
con
Licaone
,
fuggiasco
dal
fiume
.
Già
un
tempo
rapito
in
un
agguato
notturno
l’avea
dai
poderi
del
padre
.
Esso
d’un
caprifico
tagliava
le
rame
novelle
con
l’affilata
scure
,
per
farne
d’un
carro
le
sponde
,
quando
su
lui
piombò
l’improvviso
flagello
d’Achille
,
che
lo
mandò
,
sovresse
le
navi
,
per
venderlo
a
Lemno
,
e
ne
die’
prezzo
Eumèo
,
figli
noi
di
Giasone
.
D’Eumèo
quindi
un
ospite
.
Elione
di
rubro
,
con
molti
presenti
lo
riscattò
,
che
ad
Arisba
divina
lo
addusse
;
e
di
furto
quindi
fuggito
,
era
giunto
di
nuovo
alla
casa
del
padre
.
Undici
giorni
potè
,
scampato
da
Lemno
,
godere
la
compagnia
dei
suoi
cari
;
perché
nel
duodecimo
,
un
Nume
sotto
le
mani
d’Achille
di
nuovo
il
gittò
,
che
doveva
d’Ade
alla
casa
spedirlo
,
sebbene
a
mal
grado
vi
andasse
.
Come
lo
vide
,
Achille
veloce
di
pie’
,
tutto
ignudo
,
senza
né
scudo
né
elmo
—
né
lancia
stringeva
,
ché
a
terra
tutto
gittato
avea
:
ché
dal
fiume
fuggendo
,
sudore
lo
macerava
,
e
grave
stanchezza
fiaccava
i
ginocchi
—
tutto
crucciato
,
cosí
si
volse
al
magnanimo
cuore
: